Přestaň se bát a změníš svůj život!

Když se konečně přestaneš bát toho, jak na tebe budou pohlížet druzí, staneš se svobodným.

To, co nás činí zranitelnými, je strach. Strach z nepřijetí, samoty, nepochopení, odmítnutí, nezdaru. Z toho, že budeme směšní. Že s námi nebudou ostatní souhlasit. Strach ze ztráty. Z toho, že budeme příliš vidět. Že nás někdo odsoudí na základě našich rozhodnutí.

Než jsem pochopila, co se mou a mým životem dělá strach, zcela mě ovládal. Měl mě ve své moci stejně jako každého, kdo se mu nepostavil tváří v tvář.

Není snadné přiznat si, že se něčeho bojíme. Nejsme k tomu vedeni. Zvykli jsme si před strachem zavírat oči a tvářit se, že neexistuje. Strkáme hlavu do písku a doufáme, že až ji znovu vystrčíme na denní světlo, bude pryč.

Ale tak to nefunguje a nikdy fungovat nebude! Jediné, co se v každé takové chvíli děje je to, že strach roste. Nečinností a obavou nabývá na rozměru. A pak je tu strach obludných rozměrů, se kterým si nevíme rady. Znám to já a znáš to i ty.

Strach nás paralyzuje. Nejsme pak schopni situaci zhodnotit reálně a bez emocí.

Ty emoce jsou trochu ošidné. Bez nich to tu na Zemi nejde a s nimi je to někdy hodně těžké. Zamotáme se do nich jako do pavučiny a nevidíme cestu ven.

Když se bojíš, a je jedno čeho, stahuješ si sám kolem krku smyčku. S každým dalším odložením situace, která ti není komfortní, utahuješ smyčku víc a víc. Většinou totiž není všechno tak, jak se na první pohled zdá. Je potřeba koukat za oponu všednosti.

Když jsem žila v nezdravém, závislostním vztahu, bála jsem se. Bála jsem se každý den. Bála jsem se o sebe i o své děti. Byla jsem tak zamotaná v pavučině strachu, že jsem nedokázala vidět cestu ven.

Se strachem se mnohdy pojí i stud. Stud za to, že si neumím poradit, že se bojím, že mám strach a že žiju život, který jsem si pro sebe nevysnil/a. Stud ze selhání, z neschopnosti. Pocit, že nemám právo na život, pokud nesplňuju očekávání druhých. Očekávání, která ve své podstatě plně pohrdají mojí bytostí a tím, kým ve skutečnosti jsem.

Ztráta sebe sama je cestou. Cestou k uzdravení a nalezení své duše.

Když se neztratíš, nemůžeš se najít. Je to hra života, se kterou sem přicházíme. Je to hra, na které jsme se domluvili a kterou jsme si vybrali.

Každý žijeme to, co potřebujeme. Může to vypadat nespravedlivě. Nemusíme to chápat. Může to být těžké, nesnesitelné, kruté. Ale je to tak v pořádku. Všichni žijeme role, které jsme si zvolili. Život je velké divadlo s herci, které jsme do jednotlivých rolí obsadili ještě před tím, než jsme sem přišli. Scénář byl napsán a je jen na nás, kdy nám to dojde. Kdy pochopíme, že cesta je život a život je ta cesta. Až dojdeme do bodu plného uvědomění a pochopení, přijde konec jedné etapy, aby mohla přijít další. Je to nádherný, nekončící proces.

Až se příště budeš bát, že nejsi dost dobrá nebo dobrý, že nestojíš za nic, že nic nezvládneš, že tě nikdo nebude mít rád, nebo se budeš bát o někoho, na kom ti záleží, uvědom si, že všechno, co se v tuto chvíli děje, se děje přesně tak, jak se dít má. Nemůže to být jinak. A tak to přijmi.

Pokus se na chvíli zachytit proud vděčnosti za každou lekci, kterou v životě projdeš. Posílí tě to. Zjistíš totiž, že jsi i tohle přežil. A příště to přežiješ taky. Až do chvíle, než si odbydeš všechno to, pro co jsi sem přišel.

Přirozený strach má jen dvě podoby. A sice pád z výšky a z hlasitých zvuků. Všechny ostatní strachy jsou naučené. Pokud se něco naučíš, můžeš to také změnit. Ale změna vyžaduje odvahu a chuť na sobě pracovat. Proto tolik lidí zůstává raději dobrovolně v sítích strachu. Je to pohodlnější než opustit komfortní zónu, leckdy i roky budovanou, a začít pracovat na něčem novém, neznámém.

Všechno, co se v tuto chvíli děje, se děje pro tvé dobro. To, že to tak nevnímáš neznamená, že to tak není.

S láskou Daniela