Mám ráda okamžiky, kdy ke mně lidé přicházejí na regresní terapii a už dopředu mi hlásí: „Já stejně nic neuvidím.“
Takové mám nejradši. Připomínají mi moji první jízdu v autoškole.
Bylo to někde na okraji Liberce, kde se „vysadil“ hoch, který jel přede mnou. Pan učitel mi tehdy řekl, ať si sednu dopředu, že spolu vyplníme papíry. Sedla jsem si, co by taky ne. (Jen pro dokreslení celé situace předesílám, že autoškolu jsem po těžké autonehodě dělala až coby maminka dvou malých dětí.)
Papíry jsme vyplnili a pan učitel řekl: „Tak a jedeme.“ Já na něj, že si přesednu a můžeme.
Ale jinak musím říct, že můj pan učitel autoškoly byl opravdu PAN učitel. Skvělý člověk na svém místě. I když tehdy měl na tom mém sedět raději on.
Ale zpátky k těm regresím. Přesně takhle to totiž většinou dopadá, když slyším větu „Neumím to, nepůjde mi to a co potom budeme dělat?“.
Úžasné je, jak pak po procesu, když už jsme zpátky vědomě v přítomnosti, reagují lidé na to, co viděli, slyšeli, cítili. Není to vždy a u všech stejné, a to je moc dobře. Každý svou cestu prožívá po svém. Někdo vše fyzicky cítí a prožívá (tak to mám většinou já), jiní to vidí jako film, někdo nevidí nic a jen „ví“, co se okolo něj děje. Někdo to slyší a další nemusí vidět vůbec nic.
To se většinou stává, pokud máme potřebu silné kontroly a strach z toho, co bychom na sebe mohli prozradit, co by mohlo vylézt napovrch, je příliš veliký. Strach nás paralyzuje, ale i s tím se dá pracovat.
Důvěra v terapeuta a jeho pokora a respekt k tomu, kdo před ním sedí. Nikdy nikdo neví, co je právě pro vás dobré. Víte to jen vy. A to si pamatujte!
Terapeut je tu jen od toho, aby vás bezpečně provedl cestou a jako správný průvodce vám byl na blízku, pokud ho budete potřebovat. Nesmí vás manipulovat, a to ani v případě, že má pocit, že ví, co je pro vás dobré, že to zvládnete. Ne! Vy a vaše podvědomí víte nejlépe, co je pro vás dobré, a tak vás nikdy nedovede do situace, kterou nedovedete zpracovat.