Bílá k(r)áva (nejen o vyhoření)

Kdo v život nic nepodělal, měl by dostat teplý papuče, hrnek bílýho kafe a jít si tam někam nahoru.

Tady dole, mezi námi všemi, co neustále něco vořem, totiž nemá co dělat. Leda tak, že by to byl anděl s masochistickými sklony, přehnaný optimista nebo celoživotní blb.

To se tak jednoho rána, po celkem vydařený noci probudíte a místo ranního sexu šlápnete do psího hovna. Jo, leželo hned vedle postele. (Život se štěnětem umí být zábavný.)

Pak jdete, už v jiných botách, pustit slepice, abyste ještě před kurníkem zjistili, že liška byla rychlejší (Těsnohlídek by měl radost). No, zkrátka ráno tak akorát vhodné na tečku mezi oči nebo rovnou na ránu z milosti.

Prostě se ten den nevyvíjí úplně ideálně. A vám pomalu dochází, že do hoven šlapete už hezkou řádku dnů, týdnů…

A pak to přijde, uvědomění! Skvělý AHA moment, o kterém píšou v těch moudrých knihách (a kdo jako vlastně řekl, že jsou moudré?!), co jich mám plné police.

Jako WOW!

Je to tady!!!

Přijde osvícení nebo alespoň rozsvícení se. A tak napjatě čekám a nic.

Jedno velké NIC!

Nesvítím, necítím se líp. Můj barometr pozitivity klesá. Klesá tak hluboko, až se na to vykašle i ta ručička, co celé roky poctivě ukazovala velký SMILE a jde prostě pryč. Sebere se a odejde, protože už ani ona se na to nemůže koukat.

Tak jako najednou nevím. Mám nakopnout barometr, rozplakat se nebo se sebrat a taky někam hodně daleko zmizet?

Zmizet ze života?

Zmizet sama sobě?

Utéct dokonalosti. Té iluzi života v dokonalosti, který ani trochu dokonalý nebyl? Který jsem převrátila, utavila na všech těch nesmyslných, a přitom tolik známých, přednastavených, různě posbíraných modelech žití? Na modelech někoho jiného, kdo sám neměl potuchy o naplněnosti vlastního bytí. O lásce k sobě. O prožívání bytí. O radosti a ….

Netrvalo dlouho a vyhrály slzy.

Neprala jsem se s nima, nevzdorovala jsem jim. Tak jako už poněkolikáté v tomto týdnu jsem pocítila na svých vyprahlých, vyschlých tvářích jejich slaný, štiplavý pal.

„Budu se muset namazat,“ prolítlo mi hlavou, ale bylo to teď tak malicherné a nicotné. „Namazat se, pche, a proč jako?!“

Zavřela jsem oči a nechala v leže na zádech stékat horké slzy na polštář. Pár jich vlezle steklo i do uší, ale nechala jsem je tam.

Nádech, výdech, nádech, výdech…. (Když už totiž fakt nemůžeš, tak prostě jen dýchej…ono ti stejně nic jiného nezbude. A na ohrané „přidej víc“ se klidně vykašli. Ať přidává ten, kdo má ještě z čeho.)

Pozorovala jsem svůj dech a dostala se do vytouženého bodu zklidnění. Do své vnitřní krajiny.

A tam jsem ji UVIDĚLA!

Byla obrovská a tyčila se do výšky k nebesům. Byla jako z pěny. Stačila by jedna jediná mýdlová bublina a zmizela by.

Dívala jsem se na ni a přemýšlela, co tam chce? Byl to můj prostor. To JÁ jsem rozhodovala o tom, kdo tam se mnou bude! Tak kde se tam vzala?

Podívala jsem se líp a tehdy jsem ji poprvé opravdu UVIDĚLA.

BÍLOU KRÁVU

Žádný anděl, posvátný tvor nebo vznešené zvíře. Byla to mydlinková, nekonečně se rozpínající, bílá kráva. A teprve tehdy, když jsem ji SKUTEČNĚ spatřila, nabrala normální podobu, vznešené, krásné, bílé krávy.

Teprve TEĎ jsem si mohla DOVOLIT být NE-mocná (a začít hledat cestu k vlastní laskavosti).

Ten, kdo není dostatečně laskavý sám k sobě, vyhoří! Když to chytne, shoříš rychle a pak to ku-va dlouho dáváš do pořádku.

Být k sobě laskavý není snadné. Obzvlášť, pokud nás to nikdy nikdo nenaučil. Laskavost se musí zažít. Abychom ji v sobě mohli rozvíjet, musíme ji znát. Musíme ji umět poznat, když se nám ukáže. Přichází mnohdy v podobách, ve kterých bychom ji jen s těží hledali.

A když už se nám konečně ukáže, musíme o ni pečovat jako o toho nejvzácnějšího hosta. Věnovat se jí, hostit ji, povídat si s ní.

„Přítel je ten, před kým můžeme vylít své srdce, plevel i zrno, protože víme, že jeho něžná ruka to vezme a proseje, aby zachovala to, co stojí za to zachovat, zatímco zbytek odfoukne dechem své laskavosti.“

– anglické přísloví

Laskavost vůči sobě je dar, který si můžeme dát my sami. Nepotřebujeme k tomu nikoho jiného. Laskavost je dar, skrze který si uvědomíme svoji jedinečnost, svoji hodnotu. Laskavost dokáže prozářit temnotu vyhoření. Na nás je, jak o její, zpočátku nepatrný, plamínek budeme pečovat. Jak jej budeme ochraňovat před nepřízní počasí do té doby, než zesílí natolik, že nakonec on sám bude ochraňovat nás.