Byla jednou jedna malá holčička

Byla jedna malá holčička, která ráda dělala lidem okolo sebe radost. Rozdávala smích, tvořila drobné dárečky, zpívala na požádání. Bylo to bezstarostné dítko s velkýma moudrýma očima. Někdy se dospěláci až lekli, když pohlédli hluboko do jejích očí. Ale holčička si z toho nic nedělala a stále se smála.
Jak rostla, svět kolem ní se měnil. Lidé kolem ní se měnili. Bylo mnohem těžší dělat jim radost. Už to nešlo tak snadno jako dřív. Zdálo se jí, že o její smích a bezstarostnost už nikdo nestojí.
Dospělí po ní chtěli něco jiného. Chtěli po ní, aby byla samostatná, protože se potřebovali věnovat svým věcem a také jejímu mladšímu sourozenci.

Holčička se snažila dělat jim dál radost. Ale nic z toho, co doposud fungovalo, nezabíralo. Maminka se neusmívala a tatínek tam věčně nebyl. Začala se tím trápit. Vrtalo jí hlavou, proč už se s ní nikdo tolik nesměje?

A pak na to přišla. Jednoho dne jí maminka pochválila. „Karolínko, ty jsi tak šikovná holčička, ty všechno zvládneš sama. Tomáškovi musíme pomáhat, tomu to tak nejde, ale ty…“

A Karolínka zajásala. Když se bude hodně snažit, když bude dělat víc, než dělala doposud, získá zpátky maminčin úsměv, maminčinu lásku.

A tak se Karolínka začala snažit. Začala se víc učit. Začala si hlídat co jí, aby byla pořád dokonale štíhlá. Začala se líčit, lakovat si nehty a upravovat obočí. Četla ženské časopisy a hltala návody, jak se stát dokonalou ženou. Obdivovala photoshopem upravené modelky s dokonalým make-upem a tělem a toužila být jako ony. Četla články o úspěšných ženách a přála si mít jejich kariéru. Začala plánovat svůj život po vzoru lifestylelových časopisů.

Chtěla si najít muže, který ji toto všechno dopřeje, ale zároveň ji bude mít pohádkově rád a dovolí jí ponechat si svou vlastní nezávislost a svobodu. Neuvědomovala si, že toto všechno má hledat někde jinde. Uvnitř sebe. Hledala a nenacházela. Muži ji obdivovali, toužili po ní, chtěli ji mít. Ale chtěli ji mít jen na chvíli. Jen na tu krátkou, pomyslnou chvíli, kdy jim zahrála dokonalou one woman show. A pak…pak si našli jinou. Mrzelo ji to, připadala si zrazená. Slibovali jí lásku, ale nedali jí ji.

Nepochopila, že i lásku musí najít nejdřív uvnitř sebe. Jen tak ji pak ta z venku nebude ubližovat.

Cítila se bezvýznamně.

Ať se snažila sebe víc, nebyla šťastná. A když už ano, tak vždycky jen na chvíli. A to jí nestačilo. Chtěla víc.

Chtěla život, po kterém toužila jako malá holka, když se ještě uměla smát. Chtěla žít životem, který si vysnila při listování zahraničními katalogy. Chtěla to a chtěla to moc, ale nevěděla jak na to.

Jednoho dne procházela parkem, když se za ní ozvalo „Karolínko!“

Otočila se. Myslela, že je to na ní. Ale nebylo. Žena, zhruba v jejím věku, volala na malou, rozesmátou holčičku.

„Karolínko, pojď už. Musíme domů.“

Holčička se houpala na houpačce, vlasy jí vlály ve větru a hlasitě se smála.

„Ještě chvíli, maminko, prosííím.“

Paní se usmála a posadila se na lavičku.

V Karolínce, teď už dospělé ženě, se něco zlomilo.

Odvrátila hlavu od ženy i holčičky a najednou pocítila něco, na co už dávno zapomněla. Začala se usmívat a tělem jí projel zvláštní záchvěv. A pak ještě jednou. Po celém těle jí naskočila husí kůže. Ten pocit byl tak silný a zároveň tak důvěrně známý.
Šla dál parkem a přemýšlela o tom, co to bylo. Co se to před chvílí stalo?

A najednou, jako by na ni znovu někdo zavolal. Tentokrát ale mnohem tišeji. Skoro nedýchala, aby ten hlásek slyšela.

„Karolínko, vzpomínáš? To jsem já.“

„Kdo já?“ zašeptala Karolína a rychle se rozhlédla kolem sebe, zda ji nemohl někdo slyšet.

„Já, tvoje já, tvoje radost ze života, tvoje vnitřní síla, tvoje duše.“

Zarazila se.

„Ano, Karolínko. Už je čas, abys mi znovu začala naslouchat. Zapomněla jsi na mě, ale teď se to změnilo. Díky té malé holčičce sis na mě znovu vzpomněla. Stačí, když na mě budeš myslet, když za mnou budeš chodit, když se mnou budeš chtít být. Když budeš chtít být sama sebou a žít svůj život podle sebe. Pak mě uslyšíš mnohem hlasitěji. Pak se do tvého života vrátí smích. A to přeci chceš, nebo ne?“

„Ano, chci. Moc to chci!“

„Jsem tady pořád. Jsem s tebou každou vteřinu tvého života. Jsem ta, která ti dodá sílu udělat z tvého života něco výjimečného. Jsem ty a ty jsi mnou, jen o tom nesmíš pochybovat a nesmíš na to zapomínat. Přestaň se bát a tvůj život už nikdy nebude stejný jako dřív.“

Hlas, který k ní začal promlouvat, byl najednou silný a zřetelný. Už nemusela přemýšlet o každém slovu, které k ní přicházelo odněkud z nitra. Už nemusela přemýšlet nad tím, jestli je to skutečnost nebo jen výplod její mysli. Hluboce se nadechla a věděla, že od teď už nebude nic jako dřív.

Rozhodla se vykročit na cestu s odhodláním objevit svou ztracenou vnitřní sílu a žít život takový, o jakém snila. Rozhodla se být silná a převzít odpovědnost za svůj život.

Rozhodla se být šťastná.

A stejně jako Karolína máš v sobě i ty dostatek odvahy, která ti, když ji objevíš, změní život. Je to síla, která bourá zaběhnuté konvence. Je to síla, která ti dovolí žít život po svém. Je to síla, kterou v sobě má každý z nás.

Ale ne každý ji v sobě objeví.
Ne každý si ji objevit dovolí.
Ne každý žije život tak, jak by chtěl.
Ne každý je ochotný svému vnitřnímu hlasu naslouchat.

Ne každý se stane tím, kým může být.

Záleží jen na tobě, zda půjdeš s davem nebo se rozhodneš žít život po svém.

Pro všechny, kterým záleží na tom, aby byl jejich život takový, jaký si ho přejí mít s láskou

 Daniela.