Jsem Daniela. Máma pěti dětí, spisovatelka, regresní terapeutka a tak trochu čarodějka.
Zkrátka vášnivá milovnice života, co se nevejde do žádné škatulky.
Jsem holka z města, co si splnila sen a i s dětmi se odstěhovala na vesnici.
Jsem držitelka mnoha rolí a každou, kterou jsem kdy měla tu čest ve svém životě hrát, jsem hrála s láskou.
"Pokud se na své životní cestě neradujeme, nepochopili jsme ji."
Dnes je můj život naplněn radostí, vděčností a vášní pro všechno co dělám. Žiju život, který jsem žít chtěla. Zkouším věci, které zkoušet chci. Bez ohledu na to, "Co by tomu řekli lidi?". Je mi jedno, kdo si o mně co myslí. Jsem takhle šťastná a to je pro mě důležité. Mám báječné děti, rodinu a přátele, na které se mohu vždy spolehnout. Někteří v mém životě již nejsou, ale přesto na ně s láskou vzpomínám.
Jsem hluboce vděčná za povahu, se kterou jsem se narodila. Za povahu, která mě i přes veškeré peripetie, traumata, studium, přešlapy dovedla až tam, kam jsem měla dojít. A díky níž stále kráčím vpřed dalším dobrodružstvím naplňujícím můj život.
Provázím lidi na jejich cestě k vlastní jedinečnosti. Pomáhám jim rozpouštět jejich strachy a skrze laskavost se navracet zpátky k sobě.
V terapiích se často noříme do velmi citlivých témat, která bych nikdy nebyla schopna pochopit, když bych sama ve svém životě neušla cestu, která mě dovedla až sem. Do bodu, kdy s respektem a velkou vděčností naslouchám příběhům druhých.
Cesta, která mě dovedla k pocitu naplnění, nebyla úplně snadná. Mnohdy mě stála mnoho slz, bolesti a strachu. Dlouhé roky jsem si nasazovala masku „dokonalosti“, protože jsem věřila tomu, že je to tak správně. Uvěřila jsem, že tohle jsem já. Maska holky, později matky, která všechno zvládne. Která je tvrdá, nejvíc však na sebe. Neuměla jsem se dát na první místo, i když jsem o tom poučovala druhé. Bála jsem se být sama sebou. Obyčejnou Danielou. Nevěřila jsem, že by mě takovou mohli mít lidi rádi.
A tak jsem vyhledávala nezdravé, závislostní vztahy. Bylo to jednodušší než se ponořit hluboko do sebe. Měla jsem pocit, že v takových vztazích mám navrch, a hlavně jsem se cítila milovaná. Nedocházelo mi, že nejdřív musím začít mít ráda sama sebe a teprve pak můžu přijímat zdravou lásku od druhých. Naplňovala jsem svůj život nelaskavostí a tvrdostí k sobě samé. Nestačilo být „obyčejná“, nestačilo být „tak akorát“. Nestačilo být sama sebou. Ale komu?
Nestačilo to mně!
A pak přišlo první varování. Závažná nemoc v 17. letech. Výrok lékařů byl tvrdý. „Šance na vyléčení 20 %. Pokud se to nepovede pak je jediná šance transplantace.“
Nemoc jsem, po dvou letech a injekcích do břicha třikrát týdně, překonala. Pohřbila jsem ji. Vážně jsem si podle jedné knihy udělala rituál a rozhodla se, že budu zdravá. Povedlo se to. Ale….
V hlavě jsem tehdy nezměnila nic víc než pohled na své zdraví.
A tak přišla další zkouška. Vážná autonehoda v 18. letech. Tam jsem se poprvé skutečně setkala se svou duší. Opustila jsem své tělo a koukala na sebe, jak ležím pod autem, které se na mě převrátilo. Bylo zvláštní koukat na sebe, jak tam nehybně ležím. Vypadala jsem jako mrtvá. Tělo uvězněné mezi sedačkami řidiče a spolujezdce. Ruka pod konstrukcí předního skla… Tehdy jsem se nechtěla do těla vrátit, ale můj čas ještě nepřišel. Byla jsem paličatá a část duše jsem tam prostě nechala. Až o mnoho let později jsem ji byla schopna znovu najít a vrátit její část k celku. Autonehodu jsem přežila a přišla málem o ruku.
Až po letech, kdy ke mně neustále přicházely informace spojené s onou nehodou, jsem dokázala poskládat celý příběh dohromady. Vznikl tak rukopis Vlčí šamanka - Volání vlků. (Informace o knize můžeš sledovat zde Daniela Maté Spisovatelka.)
Bylo to těžké období, kdy mi nic v materiálním světě nedávalo smysl. Plácala jsem se v tom ode zdi ke zdi.
Pak přišla velká láska, manželství, děti. Neuměli jsme to správně uchopit ani jeden a z lásky se stal velice nezdravý, závislostní vztah plný slz, stresu a bolesti. Během několikaletého domácího násilí jsem si prošla temnou nocí duše. (Více v knize Říkal, že mě MILUJE!). Aby toho nebylo málo, jela jsem na 300 % a dvakrát zkolabovala, abych pak čelila celkovému vyčerpání organizmu, vyhoření a náběhu na únavový syndrom.
Ale ani to mi nestačilo, abych plně prozřela. Jako samoživitelka pěti dětí jsem se znovu vdala. Druhé manželství ukončil démon alkoholu. Až teprve tehdy jsem byla schopná poskládat všechny střípky dohromady a rozpoznat vzorec, podle kterého jsem až doposud žila.
A tehdy jsem pochopila, že jediné, co nás v životě limituje, je náš strach, pošramocené sebevědomí a nedostatek laskavosti vůči sobě. Měla jsem za sebou studium NLP (neuro-lingvistické programování) a stala se certifikovanou koučkou. Vystudovala jsem kineziologii, absolvovala výcvik šamanské stezky, a nakonec se oddala studiu regresní terapie.
To vše se krásně propojilo s technikou, která ke mně přišla v roce 2009 a kterou jsem si pro sebe pojmenovala FLOW. Bylo to takové hladké proplouvání při odhalování strachů, traumat a bolestí duše. Nejprve jsem takto „pracovala“ s přáteli a později se mi začali ozývat cizí lidé.
Pokaždé mě překvapovalo, jak mocná tato technika je. Jak poměrně jednoduše dokáže lidem ukazovat jejich strachy a bloky v pravé podobě. Když totiž pohlédneme svým obavám přímo do očí, zjistíme mnohdy, že nevypadají až tak hrůzostrašně, jak se nám na první pohled může zdát.
Už jen samotným vynesením tématu z podvědomí
začíná proces léčení.
Pracovala jsem s lidmi, kteří svá traumata pohřbili hluboko v sobě. Dokonce tak hluboko, že si jich na vědomé úrovni nebyli vůbec vědomi. Práce se strachy chce odvahu, ale také respekt a laskavost vůči sobě.
Během těchto terapií jsem zjistila, že těla klientů „mluví“ a já jim začala naslouchat. Skrze doteky jsem získávala informace, co danému člověku chybí, co jeho tělo nebo duše potřebuje. A ono to fungovalo. Chtěla jsem o lidském těle vědět víc, a tak jsem si udělala masérskou rekvalifikaci. Po autonehodě, při které jsem přišla o prst a na levé ruce zůstaly dlouhé roky plně funkční jen dva prsty, by mě ani ve snu nenapadlo, že bych já mohla někdy někoho masírovat. Masážím jsem se s láskou věnovala tři roky, pak však byla má touha po psaní stále silnější a já si musela vybrat, kterou cestou se nyní vydám. Zvítězilo psaní.
Když začneme naslouchat volání naší duše, když se vrátíme zpátky k sobě, začnou se dít zázraky.
Díky odvaze, kterou jsem na své cestě našla, dnes můžu pomáhat druhým nacházet jejich vlastní jedinečnost a vracet se zpátky k sobě. Pracuji s lidmi na odbourávání jejich traumat a strachů, které je limitují v jejich životech. Přivádím je zpátky k laskavosti vůči sobě samým a pomáhám jim tak jemně odkrývat jejich vlastní cesty.
"Je mi ctí, že můžu kráčet kousek vaší cesty po vašem boku a být tak svědkem kouzla, které se odehrává nejen na povrchu."
