Proč si nasazujeme masku?

Pohlížíme skrz prsty na ty, kteří volí nejjednodušší cestu a sami s výrazem horského vůdce hledáme tu nejstrmější.

Naučili jsme se jet na výkon a očekávat za něj uznání. Poplácání po rameni, pochvalu na poradě, čteme mezi řádky, nebo se o to alespoň snažíme, že jsme nejlepší. Chceme patřit mezi TOP pracovníky, abychom si zasloužili své místo na zemi. Abychom dokázali, že na to máme. Na to něco, o čem mnohdy ani nevíme, co to vlastně je.

Vím, že teď se mnou mnozí nesouhlasíte a vrtíte hlavou „Tohle teda já takhle nemám.“

Ale zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, kolikrát jste v životě právě takhle vrtěli hlavou, a přitom jste nakonec došli k poznání, že to, nad čím jste se pozastavili vlastně ani trochu nebylo vaše?

Že to za vás vrtěla hlavou vaše maska, kterou jste se naučili nasazovat si, abyste tak dostáli přáním a očekáváním druhých? Abyste obstáli v jejich hodnocení, získali souhlas nebo pochvalu?

Na tom, že se naučíme nasazovat si masku není vůbec nic špatného. Dokonce ani tehdy, když na každou životní roli nasazujeme pokaždé jinou. Můžeme mít plnou skříň masek, které používáme, abychom se cítili přijatelní, dostateční, milovaní, přijímaní…dosaď si co chceš, nebo co zrovna potřebuješ.

Masku jsme někdy v životě použili všichni. Je to naše ochrana. Náš plášť neviditelnosti.

Problém nastává, když ji nasazujeme tak často, že už s námi téměř sroste a její odstranění je prakticky nemožné. Jenže běžte za chirurgem a chtějte odříznout něco, co není na první pohled vidět.

Když ti to konečně dojde, přichází na řadu otázka „Co s tím?“.

Jako u všeho ostatního v životě je tím nejdůležitějším uvědomění a pojmenování. Když něco pojmenuješ, vyleze to na povrch a ty konečně víš, před čím stojíš. S čím máš vlastně tu čest.

S největší pravděpodobností se ta tvoje jedinečná maska potkává s nějakým tvým strachem.

Takže nejjednodušší cesta, jak ji začít pomalu odkládat, je pojmenovat to, čeho se vlastně bojíš. Věř, že v tuhle chvíli, pokud už je vážně přirostlá, není vhodný čas na radikální řez. Obnažená, potrhaná kůže do hloubky se hojí mnohem hůř a pomaleji než citlivé, postupné odstranění usazenin a nánosů.

Uvědom si, že z nějakého důvodu, kterým je s největší pravděpodobností nějaká tvá obava, jsi se postupně naučil nasazovat masku a tím se chránit. Pokud ji strhneš hned, můžeš to ustát, ale bude to jako by tě nahého postavili na hlavní nádraží v Praze s tím, že si na tebe může každý sáhnout. A to většina z nás nechce.

Velmi záleží na strachu, který tě do téhle situace dovedl, a na tvé schopnosti ho zpracovat. Může sem patřit opravdu cokoliv z jakékoliv oblasti tvého života.

A taky nečekej, že se ti tvůj strach naservíruje sám na zlatém podnose. Uvědom si, že se jedná o STRACH! A ten sám se nejvíc bojí toho, že bude odhalen. Pak totiž ztrácí svoji moc nad tebou.

Když už konečně víš, před čím stojíš, začni sám sebe pomalu vystavovat situacím, ve kterých jsi zvyklý mít masku s sebou. A nemusíš se bát. Když to nepůjde, tak si ji prostě a jednoduše zase nasadíš. Nic se nestane. Všechno chce cvik a každá změna přichází postupně.

Všímej si okamžiků, kdy to dokážeš! Kdy zvládneš reagovat jinak, než jak jsi byl zvyklý doposud. Pochval se za to a měj radost ze svých úspěchů. Není to samozřejmé. Odhození masky nechce jen odvahu, ale i trpělivost, laskavost k sobě samému a rozhodnutí, že už se nechci ve svém vlastním životě skrývat.

Pomoct ti na tvé cestě mohou přátelé, kvalitní literatura nebo dobrý terapeut.

Možností je opravdu hodně. Na tobě je, jestli najdeš odvahu podívat se na svůj život jinou optikou. S důvěrou v život, který ti byl dán.

Všechno se totiž děje přesně tak jak má. I když to tak mnohdy nevypadá.

S láskou Daniela