Skrytá past dokonalé ženy: Jak se vymanit z očekávání ostatních

Když odsouváme vlastní přání a sny stranou, často se ospravedlňujeme výmluvami o tom, že to „děláme pro druhé“. Myslíme si, že pokud se budeme obětovat pro blaho těch kolem nás, zůstaneme pro ně natolik cennými, že nás neopustí. Přehlížíme však, že vztah založený na takovém sebeobětování je toxický a dlouhodobě neudržitelný. Ztrácíme úctu k sobě samým i k tomu druhému.

Když se přestaneš obětovat pro druhé a začneš žít pro sebe

Kdy naposledy jsi dala na první místo sebe? Opravdu, upřímně… Zkus si vzpomenout. Možná Ti v hlavě proběhne krátký seznam – okamžik, kdy sis dopřála chvíli klidu, koupel, šálek oblíbeného čaje bez spěchu. Ale bylo to skutečně to „ono“ na prvním místě? Nebo ses jen spokojila s drobnými zlomky času, které Ti zbyly po uspokojení potřeb všech ostatních?

Začarovaný kruh sebeobětování

Jako ženy jsme často vedeny k tomu, abychom se rozdávaly. A tak se rozdáváme – manželům, dětem, přátelům, kolegům, někdy i náhodným lidem, kteří nás prosí o pomoc. Staráme se, podporujeme, poskytujeme pochopení, jsme tu pro druhé.

A co my? Kde jsme my v tom celém?

Já sama jsem mnoho let žila v přesvědčení, že moje hodnota se odvíjí od toho, kolik toho zvládnu dát, udělat. Až když jsem se ocitla na dně – vyčerpaná, bez jiskry, s pocitem, že už nejsem ani stínem ženy, která kdysi snila o vlastním životě – pochopila jsem zásadní pravdu:

Sebezapření není ctnost. Život v nesvobodě není láska. Sebeobětování bez hranic Tě nevystaví na piedestal, ale vyčerpá Tě do poslední kapky. Ždíme z Tebe život, kapičku po kapičce, až se sama sobě ztratíš.

A tehdy jsem začala hledat cestu zpátky k sobě.

Kořeny tohoto bludného vzorce

Mnohým z nás bylo odmala vštěpováno, že být „hodná holka“ znamená dělat ostatním radost. Možná jsme vyrůstaly v rodině, kde bylo naše úsilí oceňováno jen tehdy, když jsme sloužily druhým, nebo jsme si nesly vzory matek, které si nikdy nedovolily říci „teď je řada na mně“.

A tak jsme se naučily, že vlastní potřeby jsou druhořadé. Jenže čím více dáváme druhým, tím více se vytrácíme sami sobě. Ztrácíme kontakt s tím, kdo skutečně jsme, co nás těší, co v nás rozdmýchává radost a vášeň.

A pak jednoho dne zjistíme, že jsme vyhořelé. Že už nemáme co nabídnout, protože jsme zapomněly čerpat ze svého zdroje.

Přijmi odpovědnost sama za sebe

Tady přichází klíčový bod: Nikdo nám nedá svolení začít žít pro sebe. Nikdo nepřijde a neřekne: „Teď jsi udělala dost, teď si dovol žít podle sebe.“

To rozhodnutí musí přijít od nás.

Přestaňme čekat, že nás někdo ocení za to, že se ničíme kvůli druhým. Přestaňme očekávat, že si okolí jednou všimne a začne nás konejšit slovy: „Vždyť ty se tak snažíš, teď si odpočiň.“

Protože to se nestane! Svět si zvykne na to, že jsme tu stále – vždy ochotné, vždy dostupné, vždy připravené obětovat se. A jestli čekáme na změnu, musíme ji udělat my samy.

Sebeláska není sobeckost, ale základní zdroj pro schopnost milovat vůbec.

Návrat k vlastní ženské energii

Ženská energie je nádherná. Je měkká, přijímající, laskavá… Ale zároveň je i divoká, vášnivá a autentická. Pokud neustále jen dáváme a zapomínáme na sebe, ztrácíme tuto vnitřní rovnováhu.

Nejde o to, stát se „tvrdými“ nebo nedávat lásku druhým. Jde o to najít zdravý střed. Dovolit si říct „ne“ bez pocitu viny. Stanovit si hranice a držet je. Připustit si, že naše potřeby jsou stejně důležité jako potřeby těch, které milujeme.

A to jediné můžeme udělat my samy.

Miluj sebe, nejen ostatní

Co kdybys dnes večer udělala něco jen pro sebe? Bez výčitek, bez myšlenek na to, co na to kdo řekne.

Co jsi měla kdy ráda?
Co Tě těšilo jako dítě?
Kdy jsi naposledy něco dělala jen proto, že Tě to baví?

Možná si pustíš oblíbenou hudbu a budeš tančit. Možná si uvaříš něco dobrého a vychutnáš si to beze spěchu. Možná si jen sedneš a v tichosti popřemýšlíš: „Co teď v životě opravdu chci? Co mě činí šťastnou? V čem je mi skutečně dobře? Jakými lidmi se chci obklopit? V jakém domově chci žít?“

Protože to je začátek. Malý krok může vést k velké proměně.

A jednoho dne se možná podíváš zpět a řekneš si: „To byl ten okamžik, kdy jsem přestala dávat všechny ostatní na první místo a po dlouhé době si zvolila sebe. A to změnilo všechno.“

Možná se bojíš udělat ten první krok. Možná jsi už dávno zapomněla na to, jaké to je myslet na sebe. Možná se budeš nějakou chvíli i ostýchat sama před sebou zašeptat do ticha potemnělého pokoje své tajné sny, své touhy. Ale věř, že právě jejich vynesením napovrch a pojmenováním zasadíš malinkaté semínko odvahy. Odvahy vykročit na cestu za znovunalezením sama sebe.