Vlčí šamanka – Volání vlků (ukázka z knihy)

„Ale neboj se, sama tu nebudeš,“ uklidnila mě Minésa. „Pošlou za tebou jednoho z šamanů a ten tě bude hlídat. Čeká tě dlouhá a náročná noc, Dahomo. Všichni však věříme, že jsi na to připravená. Že ty jsi ta pravá. A teď se prosím polož, musíme tě připravit.“

     Obě ženy odvázaly od svých pasů látkové pytlíky s bylinami a začaly je mísit spolu s šedobílým popelem, který zde byl již připraven v dřevěných miskách. Přisypávaly do něj byliny a přilévaly do směsi olej, až vytvořily kašovitou, vonnou směs. Tou mi pak začaly potírat celé tělo. Vtíraly popel s bylinami do mé kůže mírným tlakem a já cítila, jak se má pokožka pod jejich doteky začíná prokrvovat. Poté mě zabalily do dek a kůží a v tichosti odešly. Zůstala jsem sama, tělo mě začínalo pálit, praskání ohně, který stále plápolal v rohu, se proměnilo v burácející hukot, jako by plameny spalovaly mé tělo. Byliny začínaly účinkovat. Hukot sílil a tíha dek drtila mé kosti. Každý nádech byl nesmírně obtížný. A najednou jsem ho uviděla. Stál přímo u mě. Obrovský, nádherný vlk s uhrančivým pohledem. A po něm přicházeli další a další. Byla jich tu celá smečka. Moje smečka. Patřili ke mně a já k nim.

     Cítila jsem se najednou tak lehká. Opustila jsem své blouznící a zmítající se tělo a vydala se společně s nimi do dalekých krajů. Putovali jsme daleko, ale dálka ani čas nehrály žádnou roli. Dostala jsem se do míst, která mě fascinovala svou krásou, i do takových, kde nadvládu převzalo utrpení a strach. Kráčela jsem vpředu po boku s mým nově nalezeným přítelem a zbytek smečky nás následoval. Uvědomila jsem si, že jsem se opět proměnila. Vypadala jsem teď jinak. Byla jsem ohnutou stařenou v dlouhém plášti s kapucí přetaženou přes hlavu. Kovová spona sepnutá pod krkem udržovala plášť na svém místě. Dlouhé, šedé vlasy a zvrásnělá tvář jen dokreslovaly mé stáří. V pravé ruce jsem třímala vysokou dřevěnou hůl. Byla dokonce vyšší než já. Možná, snad v dobách, kdy jsem ještě byla schopna chodit vzpřímeně, dosahovala do výšky mé hlavy. Nyní ji ale převyšovala. Opírala jsem se o ni a hůl se tak stala mojí nedílnou součástí.

     Vstoupili jsme na území Smrti. I přesto, že jsem o něm nikdy neslyšela, věděla jsem přesně, kde se nacházím. Vlk po mém boku se mírně naježil a hlubokým zavrčením dal ostatním najevo, že je třeba mít se na pozoru. Z ničeho nic se proti nám vynořily dvě tmavé postavy.

     Do tváře jsem jim neviděla, halil je černý, dlouhý, rozevlátý plášť. Přibližovali se k nám. Vlci se zastavili a s hrozivým vrčením se jejich srst naježila. Pevně jsem uchopila hůl oběma rukama a vší silou s ní udeřila o zem. Z místa, kde se hůl dotkla země, se jako mohutná vlna odrazila zářící energie, která se v okamžiku rozprostřela v prostoru okolo nás. Černí návštěvníci se rázem stáhli a nechali nás bezpečně projít. Vlci se v tu chvíli rozestoupili okolo mě a já opět pozvolným krokem stařeny, opírající se o svou dřevěnou hůl, pokračovala dál v cestě. Nikdo se mi do ní již nepostavil.

     Uvědomila jsem si čísi ruku na své tváři a prudce jsem sebou trhla.

     „Jsem u tebe,“ Akétův hlas ke mně přicházel z dálky. „Všechno bude v pořádku.“

     Znovu jsem se ponořila do světa vlčí šamanky, stařeny s dřevěnou holí.      Stála jsem před vchodem do jeskyně. Smečka, až na jejího vůdce, zůstala stát vpovzdálí. Pochopila jsem, že dál musím jít sama. Pohlédla jsem zvířeti do očí a četla v nich jasné sdělení. Pokud mě budeš potřebovat, budu s tebou.

     Vstoupila jsem do jeskyně. Mé kroky mě vedly stále hlouběji a hlouběji do jejího středu. Pohltila mě tma a já se na chvíli zastavila, abych jí nechala přivyknout své staré, ale stále ještě bystré oči. Věděla jsem, že se zde, na tomto místě mohu spolehnout jen na své smysly. Vydala jsem se dál do hlubin temnoty a pevně svírala dřevěnou hůl. U hrubých stěn postávaly potemnělé postavy. Některé se mě snažily zachytit, jiné na mě volaly, abych je vzala s sebou. Kráčela jsem dál, aniž bych se zastavila. Vnímala jsem jejich strach a úzkost, která zcela naplňovala prostor jeskyně. Šla jsem dál. Jako bych přesně věděla, co hledám.

Najednou mi došlo, že všechny ty tváře, které na mě prosebně hledí ze tmy, jsou dětské. Byla jsem v Jeskyni ztracených dětských duší. Dřevěnou hůl jsem sevřela tak pevně, až mi stařičké klouby zbělaly. Zastavila jsem se a zaposlouchala do tmy. Naslouchala jsem zvukům jeskyně a v duchu požádala vlka, aby mi ukázal cestu. A pak jsem ji uviděla. Jen kousek ode mě jsem se dívala do tváře dívenky, jejíž vyděšené oči spočinuly na mých. Věděla jsem, že je to ona! To pro ni jsem sem přišla! Popadla jsem to malé dítě do náruče a nedbajíc nářku a proseb ostatních dětí spěchala ven z jeskyně. Nebylo bezpečné zde zůstávat. Vyšla jsem ven, kde na mě stále ještě čekali vlci, a postavila děvčátko na zem. Mohlo jí být tak pět let. Obličej měla umouněný, jak si špinavýma rukama stírala slzy. Otřela jsem jí vlhké oči kouskem svého pláště a vzala ji za ruku.

     „Musíme jít,“ vyzvala jsem ji a ona se společně s námi vydala statečně na cestu. Vlci šli v naší těsné blízkosti a já věděla, že kontrolu nad okolním prostorem mohu plně přenechat jim. Vnímala jsem, jak skrze sevření mé dlaně proudí do děvčátka životadárná síla. Její bledá pokožka postupně získávala zpět svoje zlatavé opálení a v hnědých očích se začínala probouzet jiskřička naděje, že vše bude dobré.

     Konečně jsme opustili území Smrti a já se i s děvčátkem posadila na spadlý kmen ležící podél cesty. Vzala jsem její drobné ruce do svých dlaní a zavřela oči. Energie mezi námi proudila a já viděla hliněný domek ve vesnici Krakonských šamanů. Vstoupila jsem dovnitř a tam uviděla na posteli ležet tělíčko děvčátka, jehož ruce jsem právě svírala ve svých. Ležela přikrytá pestrobarevnou dekou a u hlavy měla položený ochranný svazek bylin. Její dech byl slabý, téměř neslyšný. Zůstalo v ní jen tolik síly, že to sotva stačilo na zachování základních životních funkcí. Nevěděla jsem, jak dlouho tam leží. Jediné, co jsem v tu chvíli věděla, bylo to, že se její duše musí bezpodmínečně vrátit do skomírajícího těla.

     Požádala jsem děvčátko, aby se se mnou vrátilo ke svému tělíčku. Těšila se, chtěla zpátky k rodičům. Zhluboka jsem se nadechla a vdechla do sebe všechnu její esenci. Pak jsem se postavila za hlavu ležící dívky a pomalým výdechem jí navrátila její duši skrz temeno zpět do těla. Zdánlivě to vypadalo, že se nic neděje a všechno zůstává stejné. Ale já věděla, že od teď bude děvčátko v pořádku. Poděkovala jsem vlkům za jejich ochranu a oni se rozutekli zpátky do lesů.

     Pomalu jsem otevřela oči.

     „Jsi zpátky,“ zaslechla jsem úlevu v Akétově hlase. Otočila jsem hlavu jeho směrem. Byl tu. Byl se mnou pořád a já mu za to byla neskonale vděčná. Pohladil mě po tváři a odhrnul z ní pramen vlhkých vlasů.

KOUPIT KNIHU ZDE